Červenec 2007

2.mandrage diplom

26. července 2007 v 11:07 Diplomy

Dlouhá cesta domů

23. července 2007 v 18:20 všelijaké příběhy
Prach jsi…" hrst šedé hlíny dopadla na litinové víko rakve. "…a v prach se obrátíš."
Reverend zvednul hlavu a upřel pohled na mlčenlivé zástupy kolonistů. Za jejich siluetami k obzoru klesalo tmavě rudé slunce. Dlouhé stíny lidských postav a pokroucených nosníků se smutně natahovaly k čerstvému hrobu. Vzduch byl suchý, dusný a nehybný.
"Amen."
"Amen," zašuměla mnohohlasá odpověď.
Jako v odpovědi se zvednul vítr a rozvířil oblaka šedého prach. V tajuplných obrazcích se pak snášel k zemi v prchavé záři Edenského slunce. Reverendovi připadalo, že se celý svět třpytí. Setřel si slzy z očí.
"K poctě zbraň!" zavelel kapitán. Oči měl plné smutku a únavy.
Pět vojáků ve slavnostních uniformách pozvedlo své pulsery a zamířilo k nebesům. Jen pět. Nemohli si dovolit mrhat municí.
"Pal."
Čestná salva prořízla ticho Nového světa. Pět zářivých energetických výbojů vzlétlo k nízkým mrakům. Kapitán téměř čekal, že na nebi spatří lesklé pláště aliančních stíhačů v těsné formaci. Poslední let na rozloučenou, jako na Zemi. Čekal jen chvíli, ale neobjevily se. Nebyly tam; ani být nemohly. Jen temnota pozvolna překrývala rudé nebe. Noc tu byla stejná jako doma. Ta jediná tu byla stejná.
Kolonisté se mlčky rozcházeli do ubikací. Nad jejich skloněnými hlavami začaly vycházet první hvězdy. Dva stříbrné měsíce byly jediným mementem vzdálenosti, která je dělila od domova.
Tři vojáci zahrnuli rakev hlínou a jen ocelová deska se jménem a letopočtem tu zůstala. Sílící vítr vrhal chladnoucí písek na osm číslic. 2359-2396. Pak odešli i vojáci. Jen kapitán a reverend zůstali mlčky stát u čerstvého hrobu. Z velké dálky k nim doléhalo hučení hlavního generátorů a jemný bzukot elektrického plotu. Padesát tisíc voltů šeptalo do noci.
"Byl pro mě víc než jen první důstojník," řekl kapitán. Suchý vítr mu čechral šedé vlasy.
"Vím," přikývl reverend. "Měl jsem Paula taky rád."
"Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsme sestoupili na nízkou orbitu Edenu," prohodil kapitán. "I po devatenácti krušných letech na palubě Hope, jsme tehdy ještě byli všichni plní ideálů a snů o Novém světě. Největší kosmický projekt od dob terraformu Marsu."
Reverend mlčel. Do tmy zářil jen displej jeho hodinek. Den tu měl 31 hodin. Někdy se každá z nich stala věčností.
"Vzpomínám, když jsme sem dolů posílali TC kontejnery. Paul tehdy ručním laserem odvařil z můstku svoje křeslo a nějak ho do jednoho z nich propašoval. Vždycky večer v něm pak sedával před vysílačem a čekal, až se ozve Země."
Kněz pohlédl na kapitána. Jeho tvář se ztrácela ve tmě; jen slzy se mu leskly v očích. Od příletu nikdy neukázal slabost. Jednou je všechno poprvé.
"A když vyhořel i záložní transmitor, stejně v tom ošoupaném křesle sedával a koukal na oblohu," kapitán zvednul hlavu k hvězdnému nebi. "Čekal, že se každou chvíli objeví modrá stopa fúzních motorů."
Reverend přikývl a zašeptal: "Čekal, až se objeví Liberty s druhou vlnou kolonistů."
Kapitán zavrtěl hlavou: "Ne. Čekal až se objeví Liberty s náhradními díly, lékařským materiálem a nezávadnými potravinami. A s nadějí… Hlavně s nadějí."
Naděje. Bylo to jen slovo. A zoufale krásné.
Důstojník si promnul oči. "Pamatujete si, co řekl, než zemřel?"
"Nepřiletí, Jime," hlesnul kněz. "Nepřiletí."
"Měl pravdu, otče," řekl kapitán a zvednul pohled k obloze, kde zářil mezi hvězdami jasný bod. Hope, stále ještě stále byla na orbitě. "Nepřiletí. A my tu všichni pomalu zemřeme."
"To neříkejte, kapitáne. Bůh je s námi."
"Řekněte mi otče, kde byl ten váš Bůh, když nám odešly všechny transmitory? Když naši lidi jeden po druhém umírali na Sandersovu infekci a my nemohli nic dělat?" kapitánův has byl zlomený a moc unavený. "Kde sakra byl, když Dravci překonali elektrický plot a roztrhali Willa na kusy? Kde byl, když jsme ztratili AI terminál, když nám došla pitná voda a kde sakra byl, když Paul chytil tu podělanou infekci? Kde byl ten váš Bůh?"
"Byl pořád s námi. Vždycky bude," řekl kněz a uvědomil si, jak hloupě to musí znít.
Kapitán ukázal rukou k nebi. "Támhle je - Slunce. Mizerných 19 let lodního času odsud," smutně vzdychnul. "Země s modrou oblohou a zelenou trávou. Země se stromy, které šumí ve větru. Se vzduchem, který voní. S prudkými dešti a mlhami po ránu. A s lidmi. S patnácti miliardami lidí na Zemi a na Marsu," kapitán se na chvíli odmlčel. "Neříkejte, že byste ji nechtěl zase vidět. Necelých 20 let."
Reverend se usmál. "Chtěl. Když jsem se ale přihlásil na palubu Hope, věděl jsem, že se už nikdy zpátky nevrátím."
Kapitán zavrtěl hlavou. "Letěl jsem desítky světlených let, abych našel Nový svět - ne abych tu zemřel. Liberty má poždění téměř tři roky. Muselo se něco stát… Mise ztroskotala."
"Vy se chcete vrátit?" podivil se kněz. "Chcete se vrátit nahoru na Hope a letět celých dlouhých 19 let zpátky domů?"
"Na Eden vyrazilo 4600 lidí. Handerson a Weber - Tihle jediní dva zemřeli během letu… jen dva. Dvacet sedm jich na palubě Hope přišlo na svět," na chvíli se odmlčel. "Tady na planetě se nenarodil nikdo. Zato jsem tu ztratili na dvanáct set lidí. Eden nás dřív nebo později zabije všechny."
Dva měsíce vyšly vysoko na oblohu. Neznámá souhvězdí nic nepřipomínala.
Kapitán vstoupil na můstek. Vypadal přesně jako když ho opustil. Ve vzduchu byl stále cítit pach taveného kovu. Připadlo mu, že místo kde Paul uřízl křeslo prvního důstojníka, bude ještě teplé. Všechny terminály se červeně leskly v záři nouzového světla.
Kapitán vložil dvě přístupové karty do snímače a můstek zaplavilo jemné elektrické světlo. Po monitorech se rozeběhly inicializační sloupce čísel a dat.
N schématu Hope se můstek rozsvítil zeleně. Pár okamžiků po té na sebe vzaly stejnou barvu i ostatní sekce: Hlavní generátory, Strojovna, Ubikace,… Po celé délce trupu Hope se aktivovaly terminály. Loď ožívala.
Navigační počítače okamžitě začaly pracovat na modelech pro cestu zpátky. Ale své výpočty nikdy nedokončily. Rudá signalizace je přerušila.
Kapitán nevěřícně zíral na obrazovku. Fúzní motory nejsou přizpůsobeny k opětovnému zážehu.
Nejsou přizpůsobeny… Nejsou přizpůsobeny…
"Poručíku Riversi?"
"Pane?"
"Jak dlouho by nám trvala cesta zpátky domů na standardní pohon? Stačí přibližný odhad."
Chvíli bylo ticho. "Veškerou zásobu konvenčního paliva spotřebujeme za necelých 6 hodin. Při rychlosti, kterou tím vyvineme,… bez jakýchkoli úprav kurzu,… asi tři až čtyři sta let, pane."
Kapitán přikývl, ale neodpověděl.
"Nějaké rozkazy, pane?"
"Připravte zážeh."
A poprvé od přistání na Edenu se usmál: "Bude to zatraceně dlouhá cesta domů."

příběhy Z Brava

23. července 2007 v 18:17 všelijaké příběhy
Záhadný stařík
Tenkrát mi bylo 9 let. Byli jsme na návštěvě u příbuzných v Německu. Sluníčko krásně svítilo, senza příležitost někam vyrazit. Tak jsme se sestřenkou popadly kola a jely. Prostě někam, kde je hezky. Dojely jsme do lesa, u kterého byl na kraji starý park. První pohled byl strašidelný a mrazivý, ale co, vlezly jsme tam. Já jsem omylem zabouchla starobylá vrátka, které se málem rozbily. Prohlížely jsme si to tajemné místečko. Po chvilce něco šustlo. Myslely jsme, že je to nějaké zvíře, ale ne! Za chvíli z keře vylítnul podivný stařík a něco na nás zakřičel, ale my jsme mu nerozuměly a stály jsme jak opařené na tom samém místě. Samo, že jsem začali křičet a potom zdrhat, ale nemohly jsme otevřít tu zatracenou branku. Koukala jsem na toho muže, zatím co sestřenka se mermomocí snažila přesvědčit tu branku, aby povolila. Ten stařík byl malý a ušmudlaný. V roce něco držel. Pytel! Byl ode mne tak půl metru a já myslela, že mě do toho pytle strčí. Záhadně branka povolila a my jsme o 106 jely z toho lesa ven. Něco za námi křičel, ale nerozuměly jme mu. Nikdy bych se tam už nevrátila! Potom jsme zjistili, že v tom lese byla nalezena v pytli mrtvá holčička! :-(
Záhadná kaplička
Před několika měsíci jsem šla s kamarádkou na skalky, kde je stará kaplička. Pořád nás zajímalo, co je uvnitř, a tak, když jsme objevily shnilé prkno, vykoply jsme ho a vlezly dovnitř. Nemohly jsme uvěřit tomu, co jsme uviděly! Za oltářem stál nějaký kněz! Strašně jsme se vyděsily a utekly ven. Asi po dvou hodinách dějepisu jsme se dozvěděly, že asi před třemi lety tam byl onen muž smrtelně pobodán vykradači kaplí...

Poslední kapka krve 3 část

23. července 2007 v 18:13 všelijaké příběhy
Fuj!
"Rose, já tě zaškrtím! Vždyť jsem říkal, žes to byla to, kdo mě sem pozval. A ty, že ne! Co po mě chceš?" vyjedu na svoji kamarádku, která vystoupí ze stínu stromů.

Poslední kapka krve 2 část

23. července 2007 v 18:12 všelijaké příběhy
Zlatý palouček, jak mu místní říkají, je část lesa na kraji vsi. Zlatý je proto, že vždy koncem léta a na podzim je jeho zem pokrytá tlustou vrstvou zlatého jehličí. Bývá to velmi oblíbené místo houbařů.
Vstoupím na palouček celá udýchaná. Rosii zahlédnu hned. Sedí na zemi a zády se opírá o strom. Dívá se do jeho koruny a podle všeho opět přemýšlí, jakou povídku zase jednou napíše. Je totiž vášnivá spisovatelka. Faktem je, že jí doposud nic nevyšlo, ale povídek kratších i delších má hromadu.

Poslední kapka krve 1část

23. července 2007 v 18:11 všelijaké příběhy
Nastala noc. Celé okolí zahalila svým neproniknutelným, černým pláštěm. Všechno všude ztichlo a upadlo to hlubokého spánku. Jen vítr si tiše hraje s větvemi stromů. Vybrnkává na ně truchlivé melodie noci. Té černé temnoty, která každého dne vystřídá šťastné slunce. Převezme žezlo a stane se královnou. Ti šťastní spokojeně ulehnou k blahodárnému spánku a jen oni si mohou myslet, že se západem slunce se přestávají dít věci. Stále se něco děje. Ať je den, ať je noc…

Čínský nápis

23. července 2007 v 18:10 všelijaké příběhy
Byla jednou jedna holčička a ta žila v domě,před kterým stála studna.Na té studně byl čínský nápis a ta malá holčička pořád vyzvídala od babičky co ten nápis znamená.Ale ta ji jen pořád říkala,že se to dozví až jí bude osmnáct.A opravdu.V den,kdy děvče oslavilo své osmnácté narozeniny,nápis se přeložil s čínštiny do češtiny a stálo na něm:,,Kdo se omyje vodou ve studni před půlnocí,splní se mu každé přání.Kdo se však omyje po půlnoci,stihne ho zlá kletba."Děvče se podívalo na hodinky.Zbývaly dvě minuty do půlnoci.Tak se tedy dívka rychle omyla a šla spát.Když se ale ráno podívala na hodinky,zbývaly dvě minuty do dvanácti.Dívka zjistila,že se jí hodinky zastavily.Zděsila se,ale nic se jí nestalo,tak jakápak kletba.Ale když si šla vyčistit zuby,všechna voda se změnila v krev.Vypadala tak a chutnala tak.Šla ale dolů napít se.Ale voda ve skleničce se opět změnila v krev.Ale to viděla jen ona,že je to krev.Ostatní pili vodu obyčejně a nijak jiná jim nepřipadala.A tak vůbec nepila a nedotýkala se vody a nikomu neřekla proč.Přece nebude pít krev..!A tak nakonec skončila na kapačkách.Voda v kapačkách byla ta jediná,co se jí neproměnila před očima v krev.Přesně za rok na její narozeniny se čínský nápis opět změnil v český.Ale ona se příliš bála,než aby se vodou opláchla.Mohlo by se stát něco horšího.Pak ale vešla do domu a pustila si vodu z kohoutku.Kouzlo pominulo,voda byla opět vodou.Dívka z tohoh byla tak šťastná,že si vytrhla trubici na kapačku z ruky.A tak jí nebylo nic platné,že kouzlo pominulo,protože vykrvácela....

Upír

23. července 2007 v 18:08 všelijaké příběhy
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.

Chata

23. července 2007 v 18:07 všelijaké příběhy
Začalo pršet. Julia seděla v malé místnůstce uvnitř chaty, četla si knihu a čekala na svého přítele Franka.Vyjela si s ním za vidinou krásně stráveného víkendu na její malou chatku. Ta byla postavená daleko od civilizace na odlehlém místě kousek od lesa. Je to tiché místo a ona sem jezdila vždy, když si chtěla oddechnout od každodenních starostí. Je tu ticho, čisto a vždy zde načerpá klid do duše. Protože na chatě nebyla elektřina, musel jít Frank do lesa pro dříví, aby přes noc oba dva neumrzli. Vyšel asi před hodinou, a tak začínala mít Julia trochu strach. Co tam tak dlouho dělá? Jak daleko až šel? Nestalo se mu něco? Tyhle paranoidní myšlenky se jí honily hlavou a ukončil je až mohutný úder hromu. Leknutím sebou škubla. Koukla se z okna a pozorovala jak déšť pořád nabírá na síle. Po chvíli znovu usedla na svojí židli, vzala knihu a snažila se uklidnit četbou. Díky zamračenému nebi se ale v chatce docela setmělo a tak si musela rozsvítit svíčku. Ale stejně při čtení pořád myslela na Franka.Vyšla na zápraží: ,,Franku!" zavolala. Na odpověď nečekala, sotva slyšela přes hukot deště samu sebe. Znovu ohromě zahřmělo. Rychle zalezla zpátky do chaty. Bouřky neměla ráda Když byla malá, přímo před očima uhodil blesk do její sestry a na místě ji zabil. Od té doby nechodila při bouřkách ven. Co když se něco takového stalo Frankovi? Její představy se rychle ubíraly čím dál tím víc hrozivějším scenériím. Na stole ležel mobil. Hned ho vzala a vytáčela Frankovo číslo. Jeho telefon však ležel vedle ní a tak se znovu vyděsila, když začal vyzvánět. Začala být zoufalá. V chatě už byla skoro tma a tak rozsvítila petrolejku. V tom z ničeho nic něco bouchlo na střeše. Nadskočila ze židle. Každé šustnutí ji děsilo. Bouřku tu nikdy nezažila. Seděla vyděšená na židli a rozhlížela se po místnosti. Najednou něco prolétlo za oknem. Nejdřív si myslela, že se jí to zdálo, ale ono to kolem okna proběhlo znovu. Srdce ji tlouklo až někde v krku. Bála se dýchat, bála se pohnout. Znovu něco zavadilo o střechu. Přála si ať je to jen sen a ať se probudí. Štípla se do ruky, ale kýžený výsledek se nedostavil. Začala vzlykat. Byla zoufalá, toužila být doma v městském stresu. Tady jí nikdo nepomůže. Frank je někde pryč, někdo se pohybuje kolem chaty a hází něco na střechu. Déšť pomalu přestával. Slíbila si, že jakmile přestane, vyběhne ven a poběží dokud nenarazí na nějakou chatku a tam požádá o pomoc. Kdyby se tak nebála bouřky. Někdo zaklepal na dveře. Zkoprněla, bála se pohnout. Má dělat že vevnitř nikdo není? Ale vždyť svítí! ,,Haló!Je někdo uvnitř?" zvolal nějaký ženský hlas zvenku. Vstala a otočila se směrem ke dveřím. Popošla šouravým krokem pomalu ke dveřím. Znovu se ozvalo zaklepání.přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Trochu si i přála ať je to nějaký vrah. Zabije ji a ukončí tím to její trápení. Odhodlala se a otevřela. Ve dveřích stála starší paní: ,,Nezlobte se že ruším, ale zmokla jsem a tak jsem vás chtěla požádat jestli bych se u vás nemohla usušit." Julia si oddechla. Společnost jí přišla vhod. ,,Jen pojďte dál," ukázala rukou směrem dovnitř. Jen co si stařenka sedla začala se vyptávat, co že je tady taková mladá slečna sama v chatě. Julia začala hned vyprávět co se stalo a stařenka ji pozorně poslouchala. Julia měla radost, že už není sama. Přestala se bát. ,,Když jsem šla kolem lesa, uslyšela jsem jakoby vyjeknutí" řekla stařenka a Julie se zarazila. ,,Promiňte musím jít,"zablekotala a vyběhla ven. Už nepršelo.Chtěla najít Franka. Vběhla na lesní cestu a za volání Franku, Franku! Pobíhala jako šílená kolem. Nikdo se neozýval. Nikdo nikde nebyl. ,,Franku!" volala. Hlas se jí třásl a přeskakoval, jako kdyby byla znovu v pubertě. Běžela dál, ale přes slzy už skoro neviděla. Zakopla o kmen stromu a spadla na zem. Chvíli je tak ležela a nevěděla co se děje. Pokusila se vstát, opřela se o ruce, ale ty se jí podlomily. Jednou rukou jí projela šílená bolest. Asi si ji zlomila. Už jí bylo všechno jedno, ať si klidně umře, hlavně ať už to trápení skončí. ,,Áaaaghr" uslyšela z lesa nalevo od ní. ,,Franku?" ,,Ááááá" Znělo to jako Frank. Jako šíleně trpící Frank. Nikdy ho takhle křičet neslyšela. Vlastně nikdy neslyšela nikoho takhle zoufale řvát. ,,Franku!" Rozběhla se směrem k tomu jekotu. Cestou párkrát zakopla o kmeny, popíchala se o větve, ale běžela dál. Vzpomněla si, na tu ženu, co ji nechala v chalupě samotnou. Vždyť o ní nic nevěděla. A vůbec, kde se tam tak z čistajasna vzala? Nic jí nedocházelo, ničemu nerozuměla. Jen bezhlavě běžela lesem, aniž by věděla kam. Nemohla popadnout dech. Musela se na chvíli zastavit. Čekala, jestli znovu něco uslyší. Nic se neozývalo, ale zato ucítila silný zápach. Trochu se jí nadzvedl žaludek, a tak pokračovala v cestě. Po chvíli doběhla k místu, kde nebylo moc stromů. Na zemi uviděla ležící postavu. Chvíli zůstala stát na místě a pak se přiblížila. To neměla dělat. Na zemi ležel Frank. Z toho pohledu málem omdlela. Frank měl vypíchnuté oči a vyrvaný jazyk. Břicho měl rozpárané a jeho vnitřnosti byly rozházené všude kolem. Z toho šoku se ji na chvíli zatmělo před očima. Zapomněla dýchat. Všimla si ještě, že má Frank propíchlé dlaně, jako by byl ukřižován.Všude kolem bylo plno krve. Kousek od sebe uslyšela zašustnutí. Bylo slabé a tak ho moc nevnímala, přece jen byla v šoku. Ale pak uslyšela krok. Otočila se a v tom ucítila na zátylku chlad. V zápětí jí něco praštilo přes hlavu. Upadla do bezvědomí. Probudila se přivázaná ke stromu. Nikde nikdo nebyl.Frank zmizel. Rozhlížela se jak jen to šlo. Slyšela jak někdo přichází. Ozývalo se to těsně za stromem, kde byla přivázaná. Nemohla se ani pohnout. Zvuky se utišily. Strachy nedýchala. Bála se co přijde. Z leva se k její hlavě přisunula ruka, ve které se blýštila od pohledu ostrá čepel nože. Zakřičela bolestí když jí čepel projela tváří. Slzy se jí z očí valily proudem, celá se třásla. Tohle je její konec.Tak ať už to neprodlužuje. Nemohla mluvit. Znovu uviděla čepel. Přibližovala se k jejím očím. Ucítila ukrutnou bolest, při níž na pár vteřin omdlela. Už nikdy nic neviděla.......tento přítěh se stal před 15ti lety v malé vesničce v Kanadě.

Řeka

23. července 2007 v 17:26 všelijaké příběhy
Řeka
Táhli se za sebou jako procesí, trojice kluků a jedna holka. Jejich usárny byly po celodenním pochodu těžké jako hříchy celého lidstva a nohy obuté do kanad jen zoufale prosily po chvíli odpočinku. Šli jeden za druhým, aby se vzájemně v rychle houstnoucím šeru neztratili. Soutěska, kterou procházeli, byla asi tím nejpodivnějším místem, na jakém se kdy ocitli. Byla to úzká, sotva pár metrů široká průrva, jejíž stěny byly tvořeny jen černou, takřka kolmou skálou, po které na mnoha místech stékaly pramínky vody. Pocit slizského a vlezlého vlhka byl velice silný a měli jej všichni, snad jen s tím rozdílem, že Rox - jejich vedoucí - si jej odmítal přiznat.
Chodníček, tvořený černými, nahrubo otesanými kameny, se jim pod nohama často ztrácel pod vrstvami divokého maliní a ostružiní, jehož šlahouny tvořily sice nízkou, avšak do neprostupna zapletenou síť. Bylo to nejspíš štěstí, protože po vlhkých, kluzkých kamenech by se šlo jen velice špatně. Celé místo působilo pochmurně a tísnivě a vzbuzovalo dojem, že tudy už desítky let neprošla lidská noha.
"Kruci," zaklela dívka, jejíž noha se zapletla do zvlášť husté změti porostu.
"Co je, Cony?" zeptal se ustaraně Berry, který kráčel před ní.
"Ale nic. Jen jsem se zapletla. Už je to dobrý," zabručela dívka.
"No co se divíš," pravil značně jízlivým tónem Slepejš. "Když nás vede Rox, jinak to nejde. Taky můžeme být rádi, že se nebrodíme močálem, viď Roxíku?"
"Jdeme dobře," odpověděl Rox. Jeho hlas zněl celý den stoickým klidem, ale s blížící se nocí dostával mírně nervózní tón.
"Nejdeme dobře," zahulákal zčistajasna Berry, ve kterém jakoby najednou vzplál dlouho potlačovaný vztek. "Jdeme blbě a ty to moc dobře víš. Zakufrovali jsme už někdy odpoledne, a jen tvoje pitomá hrdost ti brání přiznat, že je to tak. Vůbec nevíš, kde jsme a kam jdeme a prostě jen doufáš, že to nějak dopadne."
"To není pravda, vedu nás podle mapy. Tu cestu jsem si prostudoval dobře, možná, že jsme maličko odbočili, ale směr máme dobrý," bránil se Rox.
"To určitě," uchechtnul se zle Berry. "Už jak jsme vešli do toho lesa, bylo mi jasné, že nás vedeš špatně. Neměli jsme jít nahodou po polní cestě?"
"Původně ano," připustil Rox. "Ale lesem je to...lepší," dodal nejistě.
"A ještě lepší by bylo, kdyby sis nechal své nesmyslné výmluvy! Celou dobu nám tady vykládáš, jak dobře znáš cestu. Napřed jsme měli vidět větrný mlýn u cesty. Žádný jsme nepotkali! Pak přišel les místo pole, a hned potom ten potok. Podle tvé geniální mapy jsme měli jít po jeho proudu po levé straně. Jenže my šli proti proudu! A nakonec tenhle kaňon. Kde, řekni mi, kde ho v té své mapě máš?!" zuřil Berry.
"Ano, máš pravdu, žádná skalní průrva na mé mapě není," odpověděl Rox důstojně. "Nevím proč tam není, ale myslím, že na tom nezáleží. Jdeme správným směrem o tom jsem přesvědčen a nejpozději do půl hodiny budeme u řeky. Tak jsem ostatně cestu naplánoval."
"Jenomže jsi říkal, že u té řeky budem už odpoledne," namítl Slepejš. "Teď už je skoro noc a my vůbec nevíme kde jsme a kde budem spát."
"No dobře, tak jsme asi někde špatně odbočili, ale tu řeku jsme v žádném případě minout nemohli. Je prostě před náma. Chviličku počkejte, uvidíte, že co nevidět budem u ní."
"Ale vždyť už je skoro tma," ozvala se Cony. "Vůbec nevidím, kam šlapu. Ještě někam spadneme a co pak?"
"Stejně musíme jít dál, nic jiného nám nezbývá," řekl hlasem chvějícím se potlačovanou zlostí Berry. "Tady se nikde bivakovat nedá."
"Do dvaceti minut jsme u řeky," uklidňoval je Rox.
"Víte jak mi to tu připadá?" řekl po chvíli ticha Slepejš, který se rozhlížel po ztemnělých stěnách soutěsky. "Jak je v bibli to Údolí stínů smrti, taková temná roklina..."
"Sakra nech si to," vyjel rozčileně Rox. "Proč podrýváš morálku mužstva?"
"Já nejsem mužstvo," upozornila je Cony. "A ten pocit mám taky," dodala stísněně.
"Dovedu vás, kam jsme slíbil, vy nevěřící Tomášové - když už vytahujete tu bibli," ušklíbl se Rox. "Od přírody mám orientační smysl."
"Jo, ty určitě," odfrkl si Berry. "Zabloudil bys ve vlastním domě."
Následovalo dalších deset minut klopotného pochodu a i když už byla tma jako v pytli, zdálo se, že situace se přece jen začíná vyvíjet podle Roxova přesvědčení. Stěny kaňonu se pomalu rozestoupily a roztáhly do stran, kde kamenný masív postupně vystřídala travnatá stráň. Stezka jim pod nohama pomalu klesala a z temnoty před nimi se ozval hluboký a nezaměnitelný šum vodního toku. Neviděli jej - mlžné chuchvalce, které se odkudsi vyvalily a svojí bílou slepotou dokonale vystřídaly hlubokou temnotu kaňonu, jej zcela zakryly, ale ten zvuk, hukot valící se vody, šplouchání drobných vlnek a cákání o kameny u břehu, to vše jej prozrazovalo.
Stáli vedle sebe, tváře obrácené do údolí řeky a vdechovali vůni vody. Byl to zvláštní pach, něco takového nikdy necítili. Jakoby to snad ani nebyla vůně, jen jakýsi pocit. Pocit nalezení něčeho dávno minulého a ztraceného, něčeho, co je staré jako svět sám, a při tom je to tak tajemné a skryté lidským pohledům. Jakoby se po letech bloudění vrátili do rodného domu, zchátralého a polorozpadlého, avšak přesto pořád čpícího tou nedefinovatelnou, ale důvěrně známou vůní vzpomínek.
"Tak co, kdo měl pravdu?" vytrhl je z rozjímání Roxův hlas. Zněl vítězstvím a triumfem. "Slíbil jsem vám, že vás sem dovedu. A jsme tady. Nevěřili jste mi, nadávali, ale já jsme vytrval. A udělal bych to znovu, to mi věřte. Člověk nesmí ustupovat, když je přesvědčen o své pravdě. Kde by byl svět, kdyby Kolumbus ustoupil tlaku námořníků a vrátil se domů?"
"No jo, Kolumbe, nech si své přednášky a radši mi řekni, jak se dostanem na druhou stranu," odbyl ho Berry.
"Je tady přívoz, už jsem vám to říkal. Teď už určitě nefunguje, převozník spí, nebo je někde v hospodě, ale zítra ráno..."
"A kde budem spát?" skočila mu Cony do řeči.
"To máš jedno, třeba hned tady," řekl Rox a zadupal kanadou do země.
"Tak jo, mě je to úplně jedno, jsem utahaná jako kotě."
Cony shodila usárnu ze zad a začala ji rozbalovat. Slepejš se tázavě podíval na ostatní. "Půjdem na dřevo?"
"Nic takového," mávl rukou Rox. "Je už stejně pozdě, teď se mi nechce chystat ohniště."
"To je fakt, nemá to smysl. Kafe si uvaříme až ráno. Hledat dřevo bez baterky a ještě v té mlze je blbost," přidal se Berry.
Jeho hlas zněl určitou smířlivostí, jakoby se chtěl Roxovi omluvit za své minulé nedůvěřivé výpady a pochybnosti.
"Fajn, tak jdem chrnět," řekl Rox.
Rozbalili usárny a roztáhli karimatky a spacáky. Na chvíli se na ně posadili a zatímco Cony už vedle nich spokojeně oddychovala, ti tři si ještě rozdělili čtvrtku chleba a půl tyčky loveckého salámu. Nakonec ještě Slepejš odkudsi vytáhl láhev desítky a dal kolovat.
"Víte, co říkal Werich? Že když sedíte s mokrým zadkem v pět hodin ráno u řeky a čučíte na splávek, tak není nic lepšího, než flaška teplé desítky a deset deka salámu z konzumu," řekl zamyšleně Slepejš.
"To měl recht," pokýval hlavou Rox. "Já bych ho jen doplnil, že stejně to chutná i o půlnoci a nemusíš mít ani nahozeno."
Slepejš si zívl. "Asi se s vámi rozloučím, ta cesta mi teda dala. Skoro nevidím na oči," řekl, zkopl z nohou kanady a zasunul se do spacáku.
"Čím to, že ten Slepejš má tak dobré nápady?" zahuhlal Rox a ihned napodobil svého přítele.
Berry škrtl zapalovačem a do noci zazářilo rudé světélko jeho startky. Obláčky kouře se mísily s hustou mlhou a slabý větřík je odnášel někam pryč.
"Dobrou," řekl po chvíli, ale žádný z jeho přátel mu už neodpověděl.
Bůhví, kde to jsme, pomyslel si ještě rouhavě těsně potom, co típl oharek cigarety o podrážku kanady a zalehl do svého spacáku.

Ráno je přivítalo šedivou sychravostí. Po obloze se hnala těžká mračna, ze kterých muselo každou chvíli začít pršet. Vzbudili se všichni ve stejnou dobu, ale nikomu se do pošmourného jitra nechtělo vstávat. Leželi a rozladěně koukali do olověného nebe.
"Už jste taky vzhůru?" zeptal se Slepejš.
"Hm," ozvalo se ze třech dalších spacáků.
"Tak co, vstáváme?" navrhl Rox.
"Ještě mě chviličku nechte," zakňourala Cony. "Já jsem po tom včerejšku ještě strašně unavená. Zajděte třeba na dřevo a uvařte mi někdo čaj."
"Tak jo," souhlasil Rox, rázně se posadil a upřel svůj pohled přímo na řeku, jejíž voda olizovala břeh jen pár metrů od nich.
V tu chvíli se mu oči rozevřely úžasem a dech se zastavil. Pohled na řeku před sebou jej zcela paralyzoval, takže i Slepejšova otázka: "Jak se dostanem k tomu přívozu?" zůstala pár vteřin bez odpovědi.
"Už jsme... tady," vypravil ze sebe Rox těžce, jako by ho někdo škrtil.
Tón jeho hlasu způsobil, že se všichni ostatní okamžitě posadili a zhlédli přímo před sebe.
"Pane bože," hlesla Cony.
Ostatní už neřekli ani to.
Voda v řece byla černá, jako ten nejčernější tér. Valila se před nimi v mohutné jednolité mase, bez vlnky, bez jediného šplouchnutí. Nad ní se těžce převalovalo několik posledních mlžných chuchvalců.
Samotný děsivý dojem z toku však nebyl ničím, proti dvěma naprosto nepravděpodobným, ale o to více šokujícím faktům.
Těsně u břehu stála převozní lodice a na její zádi se o dlouhé veslo opírala vyschlá, zkroucená postava převozníka v černém plášti. Jeho paže vyčnívající z oděvu byly jen bílé kosti a tvář otočená ke čtveřici nebyla ničím jiným, než do hrůzostrašna rozšklebenou lebkou, v jejíž bezmasých čelistech zlověstně praštělo.
Lano táhnoucí se od přídě lodice bylo omotáno kolem dřevěného zpráchnivělého kůlu zaraženého do země. Oči všech čtyřech se nyní upřely na dřevěnou ceduli, která byly přibita k vršku kůlu a na níž bylo vypáleno jediné, vševysvětlující slovo. Bylo to jméno řeky, staré jako svět sám a děsivé jako samotná neodvratitelnost osudu, který zosobňuje: STYX.


fotešky

23. července 2007 v 17:11 Nelly Furtado




Anorexie a Bulímie

21. července 2007 v 18:44 Anorexie
Anorexie a anorexie atletica: Anorexie je poruchou, kdy nemocní záměrně odmítají potravu. Zpočátku většinou začnou nějakou tvrdou dietou. Sníží se příjem jídel v průběhu dne. Později má člověk postižený takovou nemocí tendenci vyhýbat se jídlu úplně. Pokud přece někde musí něco sníst, pak se většinou uchyluje k nucenému zvracení, případně ještě používání laxativ. V těžké fázi se vytvoří zvracecí reflex - takže po požití potravy už není nutné zvracení vynucovat uměle. Tělo při této nemoci trpí nedostatkem živin, porušuje se minerální rovnováha v těle. Zvracení poškozuje jak trávící trubici, tak sklovinu zubů. Klesá obranyschopnost organismu a nakonec je tělo skoro ve stejné pozici jako tělo člověka s AIDS. Anorektici často umírají na nějaký banální zánět dýchacích cest, chřipku, selhání plic atd.

K anorexii se vyskytuje ještě podforma, která je provázená enormním sportováním. Sporty mají charakter vytrvalostních aerobních sportů, ale občas i nadměrného posilování. Několik takových anorektiček jsem ve fitku zažila. Dodnes nechápu, kde braly energii na to aby při svém stavu dokázaly šlapat třeba dvě hodiny na kole. Dívky trpící touto formou mají právě často komplikace spojené s přetížením organismu. Také mohou být víc náchylné ke zraněním.

Anorexie může dlouho probíhat skrytě - postižený se vymlouvá, že drží dietu. Okolí ho nevidí jíst. Později jsou viditelné váhové úbytky (na začátku to může být třeba přijatelné, ale když se hubnutí nezastaví, je to signál, že se už něco děje). Anorektička sama sebe bude i při 30kg váhy vidět jako tlustou. Vymlouvá se, že je ve stressu, nebo že nemá čas jíst přes den kvůli práci nebo škole. Problémy se většinou provalí, až když se dostaví třeba omdlívání nebo nevolnosti. To už je většinou nemoc plně rozjetá.

Bulímie: Bulímie je ještě zrádnější než anorexie. Anorektici v pozdějších fázích totiž jsou rozpoznatelní i podle vzhledu, zatímco bulimičkou může být i relativně silnější žena (muž). Také není takové vyčerpání organismu (při mírnějších formách). O co jde? Bulímie začíná také většinou plíživě : v souvislosti se sportem je většinou zase odstartovaná nespokojeností s vlastním tělem a nějakou dietou. Po období diety se ale rozvine doslova "vlčí hlad". Kdo nikdy nezažil, nemůže to pochopit. Jde o doslova obsedantní posedlost jídlem. Dojde k úletu v podobě "přežíracího" dne - řeknete si, že takové dny jsou i v rámci diety na závody a slouží k povzbuzení metabolismu - jistě, ale tady je právě ten kámen úrazu. Poprvé to možná je jen jeden takový den, ale průšvih je v emocionálním prožívání jídla. Spousta bulimiček díky jídlu ventiluje svoje stressy. Jídlo je forma odreagování se od problémů. Dokud je jídlo v mezích, tak je to ještě normální, ale po prvním takovém dni se dostaví většinou pocity viny. Tím víc, když váha vystřelí nahoru. Nastává další období (delší nebo kratší) diety. A další úlet - třeba ještě větší. Pomalu se tohle přejídání začíná vymykat kontrole. Pocity špatného svědomí ženou "provinilou" ženu opět k záchodové míse. Následuje opět vyvolání zvracení. Nakonec dojde k nikdy nekončícímu cyklu přejídání, zvracení,v některých případech dietování a opět přejídání. I zde dochází k nedostatku některých vitamínů a minerálů, poškození zubní skloviny, poškození trávící trubice atd..

Jinou formou bulímie je zneužívání laxativ. Občas se zvracení a laxativa kombinují. Většina lidí si bulímii spojuje pouze s přejídáním a zvracením. Hlavním znakem je ale to, že laxativa se zneužívají pravidelně a jak si na ně organismus postupně zvyká, tak se jejich dávka zvyšuje. Není neobvyklé nakonec dávkovat třeba lahvičku projímadla po "prohřešku". Samozřejmě to může vést k dehydraci organismu, ztrátě živin, poškození střev, návyku na laxativa a chronickému průjmu nebo naopak zácpě a další řadě komplikací.

Co je u bulímie nápadné, je v pozdních stádiích množství jídla, zkonzumované nemocným člověkem. Nejde jen o úlet, ale doslova o kila jídla zkonzumovaná na jeden zátah - navíc různé druhy potravin.

I u bulímie se může porucha kombinovat s nadměrným sportováním - opět hlavně aerobní aktivity.

Co obě nemoci pojí je to, že jde primárně o nemoci psychické. Bojovat s nimi je tedy velmi náročné. Pocit hladu a nebo naopak přejedení chvilkově vytvoří pocit psychické pohody. Ten je ale brzy vystřídán dalším stresem, který vede k opakování chování. Přirovnala bych to k drogám. Jednou jsem četla teorii, že každý organismus má svoji drogu - a nemusí to být nutně jen to, co si pod slovem droga běžně představujeme. Jde jen o to, zda se s tou "svojí" drogou v životě setkáme a propukne u nás závislost. Bohužel - alkoholik se může vyhýbat alkoholu, narkoman drogám, ale jídlu se člověk vyhnout nemůže. Proto člověk trpící poruchou příjmu potravy bude s touto poruchou bojovat celý život, což je mnohdy hodně těžké.

Aby byl boj úspěšný, musí si v první řadě svoji nemoc uvědomit člověk sám. Pokud nemoc je již v nezvladatelném stádiu, je nezbytně nutné nesnažit se zvládat to sám. Pomoc v tomto případě poskytují psychiatrická pracoviště. Bohužel spousta lidí má k psychiatrii hodně negativní postoj a už jen ten může ovlivnit to, že nemocný se bude setkání s lékařem dál vyhýbat. Pomoci může i psycholog. Psycholog je pro mnohé lidi více přijatelná alternativa psychiatrii. Každopádně je nutné spolupracovat s odborníkem, který pomůže někdy analyzovat příčiny a začátky nemoci. Často je to podlomená sebedůvěra a nebo naopak přílišný perfekcionismus. Je důležité si to uvědomit i sám. Pokusit se analyzovat začátek nemoci, příčiny, spouštěcí mechanismy vedoucí k určitému jednání.

Hlavní práce ale zůstává na člověku samotném. Je to především vytvoření si nového návyku na stravu a vyhýbání se situacím, které poruchu vyvolávaly. Potom je to alespoň v prvních pár měsících kontrola stravy - prostě nerespektovat pocity chutí a hladu/nebo nechuti, ale sníst to co mám naplánováno a nic víc. Hlavně u bulímie je problém obsedantního myšlení na jídlo (u anorexie zase na tloušťku) - dokud není tato potřeba uspokojena (buď záchvatem "žravosti" nebo naopak brzkým vyvoláním zvracení a vyprázdnění po konzumaci čehokoliv). Pro tyhle obsedantní myšlenky je nejlepší zabývat se něčím jiným - malovat, číst si, rozvíjet své vlohy (perfekcionistům to často dá možnost vyniknout v jiné oblasti a zapomenout na své tělo).

Protože píšu hlavně o poruchách vyvolaných sportem - často je vhodné přerušit sportovní činnost. Alespoň tu, která nás na okraj poruchy zahnala. Stejně tak, pokud poruše propadne kondičně sportující žena, měla by se na chvíli zaměřit na jiné formy cvičení, nebo na pár měsíců vynechat cvičení úplně. Co se týká trenérů, měli by na tohle být také opatrní a při prvních příznacích zjistit, co se děje, případně pokusit se rozebrat situaci a buď doporučit přerušení tréninku (u forem kdy buď anorektický člověk, nebo i bulimik má tendenci k nadměrnému sportování) nebo se pokusit ovlivnit vnímání tréninku (není to to nejdůležitější na světě, nejde o kvantitu). Ideální je pokusit se takovou osobu přesvědčit o nutnosti odborného zásahu (dnes už existují i internetové stránky, věnované problémům a léčbě anorexie a bulímie - v případě, že přece jen takový člověk k odborníkovi nechce).

Po fázi přeléčení, kdy se dotyčný/á začne vzpamatovávat je pak možné znovu začít s opatrným tréninkem. U "atletických" forem je nutné aby se člověk naučil netrénovat dlouho a tvrdě - první návrat ke sportu by měl být obezřetný, pevně vedený. Pokud někdo takový osloví trenéra, měl by ten dávat největší pozor právě na přetrénování, případně vést trénink jen po rehabilitační linii. Ideální je právě lehké kondiční posilování, plavání, chůze v terénu. Přesto stále klademe důraz na aktivity mimo. Občas u atletických forem je neustálá tendence k přetrénování a zase platí, že musí být pevný plán, který se nesmí překročit. Je to stejně jako u jídla otázka vůle. Někdy by se osoba raději ke sportování neměla vracet vůbec a najít si jinou volnočasovou aktivitu.

I racionální fitnessový jídelníček může pomoci - za předpokladu, že anorektička už je zaléčená tak, že má alespoň BMI nad 18 a nemá žádné komplikace spojené s nedostatkem příjmu potravy - organismus se začíná vzpamatovávat. U bulimičky hlavně poté, co se srovná trávení (hlavně pokud docházelo k zneužívání laxativ). Potom je možné zařadit fitness stravu s dostatkem bílkovin, tuků a sacharidů. Zase tady platí - pokud trenéra osloví takový člověk, že by si měl dát pozor na to, aby kontrolování stravy nevedlo k návratu onemocnění (např. aby si anorektička nezačala snižovat dávky potravy a bulimička aby se nezaměřovala na striktní dietu a nezačala ujíždět v cheating day). Na jednu stranu totiž je výhodné mít jídelníček předem daný - protože je přesně rozplánovaná strava a člověk se nemusí zaobírat otázkou co bude jíst (a tudíž myšlenkami na jídlo), na druhou stranu musí být pestrý, vyvážený a hlavně kaloricky dostačující. Některé osoby to ovšem opět může svádět ke starým návykům a ty by neměly držet nic, co se podobá dietě. Ačkoliv fitness a kulturistický jídelníček (teď mluvím o kondiční formě) je vlastně zdravá a vyvážená strava, spousta lidí má neustálé tendence s ním kalkulovat jako s dietou.

Každopádně jde o velký boj, který nekončí do konce života. Přesto se nemocný člověk může vrátit do aktivního a spokojeného způsobu života.

zpověž modelky s anorexii

21. července 2007 v 18:40 Modelky s Anorexii
Když jsem ve třinácti letech vyhrála národní finále jedné soutěže modelek, měla jsem pocit, že mi patří svět. Viděla jsem jen slávu, peníze, pěkné fotky, zkrátka pohodlný život. Věřila jsem všemu, co mi kdo nasliboval. Chtěla jsem cestovat a stát se supermodelkou, místo toho jsem málem umřela na anorexii".


(Co je mentální anorexie?
Jedná se o vážnou poruchu příjmu potravy, kterou člověk řeší své problémy. S obtížnými životními situacemi a pocity se snaží vyrovnat pomocí jídla. Anorektik drží kruté diety ve snaze maximálně snížit svou hmotnost. Mentální anorexie je bohužel v naší společnosti čím dál častější.)


Tak moc jsem se chtěla podobat nejúspěšnějším modelkám, že jsem uposlechla bossy z modelingové agentury, kteří mi dali nůž na krk, že buď zhubnu nebo nebudu cestovat a z agentury mě vyhodí. Nějakou dobu jsem sice jejich příkazy ignorovala, ale když jsem už dva měsíce nedostala žádnou práci, začala jsem podnikat různé dietní pokusy, které jsem ale nikdy nedotáhla do konce. Až když mi jiná prestižní agentura nabídla spolupráci a také účast v dalším klání krásných dívek, ovšem pod podmínkou, že zhubnu, začala jsem být nahlodaná. "Řekly mi to už dvě agentury, takže na tom asi něco bude", přemýšlela jsem.

Hubnout jsem začala pomocí "osvědčených" triků z časopisů. Nejdřív jsem vynechávala jakékoliv jídlo po 17. hodině, potom jsem se obešla bez oběda, ke konci i bez snídaně. Časem jsem si na to tak zvykla, že už jsem nepotřebovala jíst téměř nic kromě suchého tmavého chleba, bílých netučných jogurtů a ovoce. Také jsem pila hektolitry vody bez bublinek, abych obelstila žaludek a on se cítil stále plný. Shodila jsem ale jen tři kila. To bylo málo. Z jídla už nebylo co ubrat a tak jsem začala cvičit aerobic, později jsem přidala kilometrové trasy na in-linech a nakonec jsem ještě k tomu všemu chodila na dlouhatánské pěší túry.
Jednoho dne přišel obrat o 180 stupňů. Každý den, kdy jsem si stoupla na váhu jsem měla o půl kila, někdy dokonce o kilo míň. Byla jsem posedlá, jak soutěží, tak hubnutím. Chtěla jsem být Twigy. Okolí se na mě tvářilo divně, odvracelo se ode mě, ale já si bláhově myslela, že si ze mě sedají na zadek. Měla jsem tak vymytou hlavu, že jsem nevnímala ani to, že se moje bohatá kštice proměnila v pár chlupů, ztrátě menstruace jsem nepřikládala žádný význam. "Vždyť k čemu je to vlastně dobré?", myslela jsem si. Když se mi hubnutí rodiče snažili vymluvit, argumenty typu, že nebudu moci mít děti, mě opravdu nedojímaly. Zajímala mě jen má vlastní čtyřicetišestikilová postava.

slovníček

21. července 2007 v 18:39 Anorexie
Mentální anorexie - porucha, pro kterou je typické zejména úmyslné snižování tělesné hmotnosti. Anorektičky odmítají jídlo, protože nechtějí jíst, i když to někdy popírají a uvádějí různé důvody, proč jíst nemohou.
Postupně si zvykají na snížený příjem energie, prázdný talíř i žaludek. Snadno se cítí přejedené. Jsou nekritické k velikosti porcí i ke svému tělu. Jejich hmotnost je alespoň o 15 % nižší, než by měla být vzhledem k jejich věku a výšce. U dospělých žen klesá BMI pod 17,5.
Mentální bulimie - je porucha charakterizovaná hlavně opakovanými záchvaty přejídání spojenými s přehnanou a ohrožující kontrolou váhy. Bulimičky se nutí do zvracení, berou projímadla nebo drží hladovky.
BMI - Body Mass Index. Hmotnost v kilogramech se vydělí výškou v metrech umocněnou dvěma. Například člověk, který měří 170 cm a váží 100 kg, bude svůj BMI počítat takto: BMI = 100 kg/ (1,70 m x 1,70 m) = 34,6..

příběh modelky

21. července 2007 v 18:38 Modelky s Anorexii
Dvaadvacetiletá Luisel Ramos omdlela při cestě z mola do zákulisí a zemřela, přestože se jí dostalo včasné pomoci od přítomných lékařů. Diagnóza byla stanovena na selhání srdce. Jak sám její otec přiznal, modelka držela dietu a několik dní už nic nepožila.

Právě toto září, kdy začíná Pasarela Cibeles v Madridu, veletrh módy, vedení oznámilo, že jenom 18 procent modelek odpovídá tomu, aby mohly předvádět na molu. A to právě byl ten okamžik, aby Cibeles otevřela oči a postavila se proti velkému problému anorexie.

Díky tomu, že se změnil postoj k modelkám, se už snad nebudeme musetdívat na fotky dívek, které jsou kost a kůže. Modelky běžně užívaly drogy, aby zvládly hlad a tlak během těch dní, co přehlídky trvaly. Tak se dělo ještě třeba před půl rokem.
Teď manekýnka, která měří 175 centimetrů nesmí vážit méně než 56 kilo. Tak zůstalo 30 procent modelek bez možnosti předvádět na Cibeles. Dříve modelky nejedly, protože kdyby ano, tak by zůstaly bez práce. Teď zas nebudou mít práci, protože jsou moc hubené. To se některým modelkám jeví jako opravdu špatný vtip.

Proč jsou modelky odsouzené žít mezi extrémy? Dříve musely zhubnout, nebály se použít drogy, aby vypadaly tak, jak si svět módy žádá. Jako pravý příklad cool, fashion dívky pro společnost, která je navyklá na neustálé diety a zásahy plastické chirurgie. Ted musí vyměnit svůj gram kokainu za kila uzenin. Veřejnost se s modelkami shodne na jednom - je třeba přijímat i modelky, které neodpovídají normálu. Ne každý má totiž normální postavu.

Návrháři jako například Jesús Pozo tvrdí, že to teď s výběrem modelek bude trochu těžší. Casting na modelky je totiž mezinárodní a toto pravidlo platí zatím jen ve Španělsku. Je ale pravda, že většina módních návrhářů s tím bude souhlasit, protože míry modelek jsou na normální ženu velice nepravděpodobné. Tak si budou moci aspoň lehčeji představit svou klientelu. A nakonec se můžeme radovat, že Španělsko byla první země, která popošla krok kupředu pozitivním směrem ve světě módy.

pravda a lež o anorexii

21. července 2007 v 18:37 Anorexie
PRAVDA A LEŽ O ANOREXII
Mladé dívky se leckdy zoufale snaží vypadat jako modelky z titulních stránek časopisů. Jejich snaha ale může skončit závažnou chorobou - mentální anorexií. A ta zase - v nejhorším případě - smrtí. Čtěte o všeobecně přijímaných mýtech o této chorobě.
1. Poruchy příjmu potravy postihují jen mladé dívky.
To je pravda jen částečně. I když většina nemocných patří mezi dospívající, v poslední době se mezi ohroženými objevuje další velká skupina - ženy ve středním věku kolem čtyřiceti let, které se obtížně vyrovnávají s prvními projevy stárnutí. Stejně tak může anorexie či bulimie postihnout i muže.
2. Ženy a dívky s pokročilou anorexií nemenstruují.
Nemusí to být pravda. Ztráta menstruace není úplně spolehlivé měřítko. Pokud dívka bere hormonální antikoncepci, může mít pravidelný cyklus i ve velmi pokročilém stadiu nemoci.
3. Anorexie nebo bulimie postihují hlavně snaživé dívky.
To už neplatí. Takto se skutečně dříve popisovala typická pacientka s poruchami přijmu potravy. Avšak problém čím dál častěji postihuje i dívky s nižším vzděláním, které se pohybují v prostředí klubů a diskoték.
4. Anorexie je rodnou sestrou obezity.
Není tomu tak. Anorexie postihuje mladé lidi s úplně normální hmotností a popudem k ní není hrozba obezity, leda zcela domnělá a subjektivní. Dokonce jen výjimečně se "vyléčené" anorektičky dostanou do pásma nadváhy. Bulimické projevy má jen zlomek obézních lidí.
5. Anorexie nebo bulimie jsou projevem hlouposti.
Vůbec ne. Pokud jimi dívka či žena trpí, neznamená to, že je hloupá. Jen se nedokáže srovnat s nároky, často jen domnělými, které na ni okolí klade.
6. Zvracení a projímadla vedou ke zhubnutí.
Krátkodobě možná ano, jejich používáním se však rychle roztáčí bludný kruh. Čím častěji dívka zvrací, tím větší má potřebu znovu se najíst. Kromě toho časté zvracení může vést k rozvratu vnitřního prostředí těla. Projímadla vyprazdňují tlusté střevo, když už energie z jídla byla předtím využita.